Anatomy of a Landscape
terakota
Anatomy of a Landscape tvoří dvoumetrové terakotové sloupy z toskánské hlíny Impruneta. Instalace vyvolává vzhled abstraktního lesa, v němž surová, hrubá hlína uchovává nezbytnou energii rostlinného světa. Sloup je již dlouho symbolem opory a síly. Historicky odvozen od kmene stromu, jednoduché formy schopné téměř magicky vyrůst ze země, se později vyvinul do kamene a mramoru a stal se symbolem pevnosti a trvalosti.V tomto díle však sloupy působí záměrně nejistě. Roztrhané povrchy, hrudky a nepravidelné pohyby naznačují nestabilitu a zranitelnost. Jejich síla je však skutečná. Vypálením se mokrá a proměnlivá hlína transformuje ve stabilní a odolný materiál, který trvale fixuje to, co bylo kdysi měkké a neklidné. Křehkost se tak jeví jako zjevný stav: okamžik transformace, v němž se zranitelnost stává texturou a nestabilita ztuhne do pevné formy.
Jak socha vypadá
Socha Anatomie krajiny se skládá z pěti vertikálních forem, které stojí odděleně od sebe, ale společně vytvářejí jeden celek. Jednotlivé objekty jsou rozmístěny v pravidelných rozestupech přibližně jeden metr od sebe. Jejich uspořádání připomíná protáhlý pětiúhelník orientovaný na výšku. Každá forma vyrůstá přímo ze země a stojí na vlastní nízké základně. Tyto základny jsou ploché, malé a čtvercové. Vznikly odstraněním travního porostu. Každé odkryté místo je lemováno úzkým, mírně vyvýšeným pruhem trávy.
Z těchto základen vyrůstají štíhlé válcovité útvary. Jsou vysoké a úzké. Mají jednoduchou základní stavbu, ale velmi bohatý povrch. Všechny si zachovávají podobné proporce: jsou svislé, protáhlé a kompaktní. Žádný z objektů však netvoří dokonalý geometrický válec. Jejich obrysy se jemně vlní, místy se zužují nebo rozšiřují. Horní části jsou ploché, ale nepravidelně utvářené.
Celá kompozice má teplou zemitou barevnost. Převládá oranžovohnědý odstín, který vychází z použitého materiálu. Objekty jsou vytvořeny z terakoty, tedy pálené hlíny. Světlo zvýrazňuje nerovnosti povrchu a stíny proměňují barevnost jednotlivých částí. Na vystouplých místech je materiál světlejší, rezavý až pískový. V prohlubních přechází do tmavších hnědých tónů. Díky tomu je členitý povrch velmi dobře čitelný.
Nejdůležitějším prvkem celé sochy je její textura. Každý sloup je pokryt hustou vrstvou výčnělků, záhybů, prohlubní a prasklin. Povrch působí, jako by byl ručně modelován z mokré hlíny a následně opakovaně stlačován, trhán a deformován. Nenajdeme zde žádné hladké nebo klidné plochy. Celá forma je porézní a výrazně plastická.
Na povrchu sloupů se objevují hluboké jamky a miskovité prohlubně různých velikostí. Některé jsou malé, podobné otiskům prstů. Jiné jsou široké, protáhlé a lemované tenkými, roztřepenými okraji.
Tyto okraje místy vystupují do prostoru. Kroutí se, praskají a vytvářejí hřebeny nebo měkké nepravidelné výčnělky. Na některých místech materiál působí, jako by byl odtržen od povrchu a zastaven v pohybu. Jinde se propadá dovnitř a vytváří tmavší a hlubší otvory. Na sloupech jsou patrné také vodorovné posuny a trhliny, připomínající místa, kde se spojují jednotlivé vrstvy materiálu.
Socha není figurativní ani popisná. Skládá se z opakujících se vertikálních forem, které mohou připomínat řezy krajinou nebo protáhlé fragmenty země. Její charakter vzniká kontrastem mezi jednoduchým uspořádáním vysokých sloupů a mimořádně složitým, organickým povrchem.
Kulisu objektu tvoří vodní plocha a stromy rostoucí v okolí. Sloupy mohou připomínat okamžik vzniku krajiny, zároveň však působí jako totemy – orientační body nebo místa, k nimž se vztahuje okolní prostor. Z větší vzdálenosti může jejich porézní hliněný povrch připomínat popraskanou kůru stromů nebo odkryté vrstvy zeminy.
Jak se k soše dostat
Park Stromovka u Bagru, České Budějovice. Dílo tvoří pět svislých forem, které stojí odděleně a společně vytvářejí jeden celek. Každá forma vyrůstá přímo ze země na vlastní nízké základně a je lemovaná úzkým vyvýšeným pruhem trávy. Chodí se mezi nimi po trávníku.
